Island – v zemi deště a ohně

Již v minulosti jsem měl plány o výletu na Island. Magický ostrov láká nejednoho dobrodruha a ani já nechtěl zůstat pozadu a tuto položku si chtěl ve svém virtuálním deníčku odškrtnout. Letos jsme se s přítelkyní rozhodli dát si kratší treky, ale stihnout jich zase vícero v různých destinacích.

Na jaře padla volba na přechod Malorky, na podzim jsme chtěli do Švédska. No a léto je ideální na Island!

Celý přechod Islandu už pár mých kamarádů absolvovalo. Od borců z Gramina vím, že sever zase tak záživný nebyl a nám se nechtělo vyplýtvat dovolenou na jedinou akci. Cíl byl tedy jasný – legendární Laugavegur, který je často pasován jako jeden z nejhezčích treků na světě. Nutno dodat, že oprávněně. Jenže ten samotný neměří ani 100 kilometrů, a když už někam jedu, chci využít potenciál místa na maximum. Koukám do mapy a hle – Hellismánnaleið. Ne tolik chozený, ale neméně hezký trek, na který můžeme navázat právě Laugavegurem a co víc - z něj pokračovat po Fimmvörðuháls až na úpatí hor k vodopádu Skógafoss. Rázem je to přes 100 kilometrů, plán by tedy byl! Na tuhle akci ještě přizveme kamarády Kláru a Jožina a můžeme vyrazit.

Hellismánnaleið

Necháváme se vysadit autobusem u osady Rjúpnavellir. Z autobusu vylézáme jen my a páreček nesympatických důchodců. Zbytek míří rovnou do Duhových hor.

Hned ze startu nás užírají mušky, ale jsme připraveni a máme moskytiéry na hlavu. Někdy je fajn zčeknout YouTube dopředu, ať člověk ví, na co se připravit. Na rozjezd dáváme 17 kilometrů. Počasí drží a pouze v pravidelných intervalech mrholí. Na oběd se dostáváme k vodopádům, jsme tu úplně sami, jen ti dva důchodci nám dělají společnost. Holky valí napřed, my dáváme gina a kocháme se. Druhá půlka dne už se táhne kolem lávových polí. Po páté hodině vidíme kemp a trhá se obloha. Vítá nás přívětivá tetka, Jožin ještě vysomruje pivka a skvělý den je dokonán.

Druhý den nám začíná přát počasí, je krásně a jsme tu úplně sami. Profil je podstatně kopcovitější a podloží připomíná šlapání zelí. Nezdá se to, ale i 20 kilometrů nám dá poměrně zabrat. Míjíme nekonečné planiny, na kterých se zvedá silný vítr a prach. Užíváme si ale pohody a nikam nespěcháme. Na Islandu je totiž aktuálně světlo 24/7, takže čelovky nevyužijeme. I místní se přizpůsobují tomuto rytmu a spánek prakticky netřeba. Vítr nás však dovlaje až do cílové destinace v zeleném údolí poblíž řeky, kde Jožka opět vysomruje pivka od camperů. V jižní části ostrova se prakticky nesmí stanovat nadivoko a je potřeba využívat zázemí kempů, které jsou ale hodně prosté.

Poslední den prvního trailu startujeme do slunečného počasí, začínají se sice objevovat mušky, ale teplo je takové, že i holky berou kraťase. Dnešek bude profilově náročnější, ale odměnou na konci nám budou Duhové hory.

Po obědě už vstupujeme do hor a opravdu to tady hraje všemi barvami. Holky se rozhodují jít oficiálně po trailu, my s Jožinem bereme alternativu přes hřeben, odkud jsou neskutečné výhledy. Cestou ještě nalezneme mobil, takže iPhone 16 Pro v kapse. Ne teda na dlouho, protože jsme kluci poctiví. Bohužel pivko z toho nekáplo, i když s tím měl Jožin akorát vyřizování navíc, a tak jsme žížu hasili po vlastním... a to doslova.

Největší drama se totiž odehrává v jídelním stanu, kde nějaký ultralighťák nezvládne manipulaci s vařičem. Nechápavě a konsternovaně čumíme, jak se plamen zvětšuje, až je přes půl stanu a začne hořet i týpek. Všichni zdrháme ven, než to bouchne. Naštěstí někdo uviděl hasičák, a tak to končí jen opáleným fousem a zmizelou bundou, která se na borcovi doslova vypařila. Tady opět platí pravidlo, nekupovat nekvalitní vybavení a hlavně to své umět správně používat. My už roky vsázíme na vařiče MSR, které hledají těžko konkurenci.

Na večer se stíháme ještě my vypařit v horkých pramenech a zítra se vydáváme v davu na legendární Laugavegur!

Laugavegur

První den na Laugaveguru přinesl déšť, sníh a zimu. Z kempu vyrážíme ještě za dobrého počasí, ale jakmile začneme stoupat nad údolí směrem vzhůru, mlha houstne a déšť taky. Vlhkost by se dala krájet, cestou již překračujeme sněhová pole a míjíme i pomník nešťastníka, co tu zůstal při bouřce. I když jsme jen okolo tisícovky nad mořem, podmínky jsou tu poměrně vysokohorské, a tak bereme za vděk možnost bivaku, kde si uděláme oběd. Praská to tu ve švech, ale to nám nevadí.

Druhá půlka dne už má být víc z kopce, opak je pravdou. Mapy.cz lžou a když dojdeme pod stěnu, která je značená pouze dvěma vrstevnicemi, nechce se nám věřit, že je to ono. Pro zajímavost ten den bylo převýšení na Garminech zhruba o 40 % vyšší, než říkaly mapy.cz.

K večeru docházíme již na zelené pláně a u velkého jezera je náš dnešní cíl. V kempu je otevřená i minirestaurace, kterou bereme útokem a necháváme tu pěkných pár chechtáků.

Ráno naznačuje, že bude krásný den, navíc nás čeká nejkratší etapa, lehce přes 15 km a máme v plánu si to užít. Jedinou překážkou budou přechody ledových řek, které ale zvládáme bez větších problémů. Nekonečné sopečné planiny dodávají na dramatičnosti a nebýt tu poměrně rušno, je to tu jak na měsíci. A to jsme tam nikdy nebyli, že. Odpoledne se už dočutáme do kempu, kde si užíváme pohodu sluníčka a totálního zevlingu.

Poslední den na trailu, i když jsme to ráno vůbec netušili, zbývá dojít do cíle Laugaveguru. Chceme si odpočinout a ráno brzy vyrazit přes sedlo mezi ledovci k oceánu a ikonickému vodopádu Skógafoss.

Jenže už přes den se objevují červíci v naší psychice. Ta má bolístku, ten je fajnovka a nechce jít v dešti, ti by chtěli zkusit jízdu v adventure busu přes brody. Nakonec nás to všechny zlomí a rozhodneme se, že si užijeme pohodu. Další den na trailu v dešti nepotřebujeme, jsme přeci na dovolené. Zbytek dne se už jen loudáme, bus jede až večer a není kam spěchat. Fotíme, užíváme si poslední turistiku na Islandu.

Tím skončilo naše putování po trailu, ale o vodopády jsme se nechtěli nechat ochudit. Předtím to vezmeme ještě na černou pláž, což bylo v plánu už před odjezdem. Tady nakonec dáváme taky slušný trek, protože když na Islandu nemáš auto a není tam zrovna autobusová zastávka, musíš jít pěšky nebo na stopa (který se holkám na zpáteční cestě podařil). Z Víku to pak bereme zpět k vodopádům Skógafoss, kde máme podstatně více času, než kdybychom realizovali původní plán. Máme tedy dostatek prostoru fotit a užít si impozantnost tohoto místa.

Zbývá tedy zodpovědět otázku, zda je Laugavegur opravdu nejhezčím trekem na světě. Za mě není a není ani nejhezčím trekem na Islandu. Hellismánnaleið mě nakonec učaroval mnohem víc a to hlavně díky totální odlehlosti a minimu lidí. Kromě zmíněných důchodců a dobrodruhů v offroadech, které jsme potkávali v kempech, jsme nepotkali za tři dny živáčka. Běžní turisté začínají být až v Duhových horách a Laugavegur je už tak civilizovaný, že na něj vyráží i nezkušení turisté s malými batůžky, na které čeká každý večer postavený stan a kompletní servis. I tak vám ale okolní krajina otevře pusu a pokud nechytnete vysloveně Mordor, budete vysmátí jak měsíčci i za hustého deště. Island za to prostě stojí!